Život s dalmatinem

Stejně jako k jiným nejlepším věcem v mojem skromném životě, tak i ke psům jsem přišel jak slepý k houslím. Od mala náš barák obklopovaly jen kočky. Granule a čus. A pak?
Aneta prostě napsala: “Už si vezu Miu domů!”
 
 
WTF? Já nebudu sbírat hovna! (typická reakce ne-pejskaře)...
Nevěděl jsem ani jak držet vodítko, co si budem povídat. A pak to začalo. První smutné oči, první tapeta na mobilu, první pochcání... Nemiluj to.

Vítání

Normálně člověka po příchodu domů vítá buď dlouhé ticho nebo obligátní “Ahoj, cos měl na oběd ve škole?” Hm, kéžby. Na začátek uslyšíš rány jakoby se bortily schody a pak se to na tebe vrhne. Malá bílá kreatura vybavená drápy nabroušenými jak Jágr před zápasem po tobě začne skákat, přitom ti stihne okousat obě uši a ještě vylízat obličej do sucha. Jo, gut, kdyby ti přitom nepochcala nohy.

Bordel, ale jaký

Úvodní attack je zamnou a tak se přibližuješ dál do domu. Vytahané tkaničky v botách jsou taková malá předzvěst, že něco bylo. Na zemi v kuchyni sáček od koblihů? Jo, ty tam ještě ráno byly, no. V pokoji podrobná analýza obsahu koše vyobrazená přímo na koberci. Mio? Nakroucená hlava a smutné oči prozrazují “nevinnu”. Fajn, cool, tak ho uklidíme. To bude další dny už cajk. Bude no, koš v pořádku, místo toho ale prokousaná matrace od postele. Mladí dalmatini, jste the best!

Venčení

Páníček přijde domů vyfluslý po 5 hodinách v kanclu a 3 hodinách na UTB (to fakt bolí) a chce si na chvilku lehnout nebo sednout. Neexistuje! Jdeme sakra ven! Fajn, v hlavě si přehrávám ty radostné scény z filmů, jak psi chodí přesně u nohy páníčka v přesnosti vojáka. Však venčení, to je takové to jak vyjdeš před barák, pes zvedne nohu, ochčije sloup a jdeš zpět. Lol. Jak říká veterinář: “Ty jsi dalmatin, ty nebudeš v klidu”. Mia zapřáhne a já se pomalu plazím po zemi minimálně 500 metrů, než aspoň dřepne a vykoná malou potřebu. Tím to ale nekončí. “Co sis myslel, že jdeme ven na 5 minut? Já budu běhat aspoň 20 minut než se mi bude chtít na velkou!” Úlevou má být místo, kde ji můžu pustit na volno. Má být. “Vem si klacek do ruky a běhej kolem mě jak trubadůr, jasné?” Ale to je ještě fajn. V zimě po skoro dvou hodinovém tréninku v -5° přiletí normální člověk domů, dá si panáčka, čaj atd. Já? No jistě, že ještě zpocený dávám pěší kolečko s bílo-hnědou potvorou kolem dědiny.
Tak, a teď se rozběhnu a ten blb za mnou stejně poběží...
 

Pytlíky

Cílem venčení je pochopitelně nejen vyblbnout psa, ale nechat na trávě vzniknout malé hnědé kopečky. Normální lidi začínají den dobrou snídaní a končí den dobrou večeří. Já začínám a končím denní pouť života úžasným odérem v růžovém pytlíku, který si radostně nesu směrem k popelnici. Romantika lvl 1000. Navíc dalmatin má takovou supr vlastnost - začít srát na cizím pozemku zrovna ve chvíli, kdy to dotyčný vidí. “Jé, strýcu, ahoj, jak se máš, koliks toho letos vypálil?” Během trapné konverzace nenápadně sbírám ty válečky, prdel mi cvaká jak koník a nasazuji rychlo chůzi dál ve stylu Kenenisa Bekele.

Vstávání

Teď trošku urazím všechny kávové guru a znalce toho nejsilnějšího pikola, které neexistuje. Jak je pes v domě, automaticky se musí učit chodit venčit ven. No a když se od mala, podobně jako člověk, naučí chodit na malou i noci, nezbývá ti nic jiného, než se prostě v čase 02:34:41 zvednout z postele, poslepu na sebe něco hodit (podle ročního období) a jít venčit. A to říkám, že je zaručeně to nejlepší kafe. Lepší jak do žily, žádná Arabica. Síla teplotního rozdílu rozehřáté peřiny a venkovní teploty je ... no velká jako kráva. Ještě, když na sebe v lednu hodíš jen mikinu a bez tepláků vyjdeš ze dveří jak pán. Kam se hrabe kryosauna. No a kdybyste náhodou v ranních hodinách někdy zahlédli maníka oblečeného jen do spodního prádla, chodícího po ulici, tak to budu asi já, a někde za rohem bude schovaná Mia...

Spaní

Z čistého spánku na rovné posteli, s pevným polštářkem a dostatkem prostoru kolem sebe se ještě dá jakš takš vzbudit a jít něco dělat. To by ale nesměl být dalmatin pes, který se od mala naučí velice ochotně “spát” v posteli. A zásadně jen pod jednou peřinou. Úkolem dalmatina je během noci minimálně 6x přejít pod peřinu buď paničky nebo paníčka. Mezitím se 20x zavrtět, 10x zamrčet a 5x si prdnout tak, že by to vzbudilo i nebožtíka.
Long story short:
 

Nákupy

Jako většina chlapů moc na nákupy nejsem. Co se dá dělat, dneska už mám slevovou kartičku do Zvěrokruhu, v Mallu prodavačka nese pytel s granclema jenom co vidí venku stříbrnou Felcku (Filetu, Feldu = SUV CROSSOVER LIMO Škoda Felicia) a na AliExpress bych si pomalu mohl udělat měsíční trvalý příkaz. O věcech jako mikina pro psa, dávkovač pytlíků ve tvaru kosti nebo doggie zubní pasta jsem doposud neměl páru, že existují. Pro online marketéra ale asi dobré vědět. Peněženka však pláče...

Co z toho

Všechny zmíněné věci jsou jenom takové voloviny, v porovnání s tím, co všechno mi život s dalmatinem (a všeobecně se psem) dal.
  • Mii nevadí, že sem tam odhodím špinavé věci na zem
  • Mia si semnou spokojeně lehne do postele a nevadí jí přítomnost pár lahváčů
  • Mia souhlasně přikyvuje na zadním sedáku při jízdě autem, když řvu po zdržovačích v levém pruhu
  • Mia dá pusu, když přijdeš ve 3 ráno K.O. domů
  • Mia pozná, že máš rýmečku a vyléčí ji s tebou
  • Mii vlastně nevadí nic
 
Když se jí věnuješ a když na ní nesereš, stojí to za to. Jako s každou věcí na světě.