Quo vadis, fotbale?
V následujících řádcích vám vysypu, proč je to celé v háji. Mám totiž neskutečné štěstí. Že jsem ročník 95. A že jsem to všechno stihl prožít.
Nedělejte si iluze. Fotbal se za pár let nebude hrát na góly. Ale na yardy. Bude bezkontaktní. Splyne s americkým.
Že mi hrabe? Možná.
Stojíme nad propastí. V situaci, kdy fotbal doopravdy a tak, jak bylo zvykem, nezajímá.
Nezajímá malé kluky, kteří se chtěli stát hrdiny. Nezajímá rodiče, kteří chtěli mít doma nové bohaté superstar. Nezajímá kolemjdoucí, pro které byl fotbal vrchol kulturního vyžití.
Jak jsme se sem dostali? Tak se tedy vrátíme na začátek. Na ten můj.
Mé vzpomínky sahají nejhlouběji až do 4. roku života, pokud se mi to neplete.
Jako dárek k nějakému jubileu dostávám gumový míč SuperTele. Červený. Ne, že bych s ním chodil spávat, ale dělal mi velkou společnost ve volných chvílích. Neustálým mlácením o garážová vrata jsem sledoval, jak se pokaždé vrátí jinak. Miliony jiných odrazů. Podle toho jak jsem kopl, kam jsem kopl.
Brácha už dávno hrál. Supertalent v nedalekém krajském týmu. Říkal jsem si, musím být jako on. Otec už nehrál. Nebo si ho nepamatuju ani v jednom zápase.
Ale neděle byly naše. Výjezd autobusem, z centra dědiny. Hráči, fanoušci, manželky, děti. Je jedno, jaký byl výsledek. Slivovice tekla proudem vždy. Na všechny strany kraje.
A když daný víkend hrálo doma? Sobota odpoledne - místní B tým. Neděle po snídani ihned na žáky či dorost, poté rychle na oběd, po obědě žádné kafe, znovu zpátky na hřiště - muži Á.
Neskutečný pojem to "Áčko".
Víte, za celý život mě osobně rodiče nevzali jediný víkend na žádný hrad, ZOO nebo podobnou ztrátu času. Vlastně, na Lešné jsme doopravdy jednou byli, ale určitě mimo sezónu.
Tento fakt definuje můj dosavadní a budoucí život.
Před 5. či 6. rokem jsem z fotbalu ještě příliš neměl, co se herní praxe týče. Možná jsem měl první gumocecky, ale tehdy ještě neexistovaly školičky a přípravky, určitě ne na dědině. Kopali jsme si pouze s nejbližším sousedem. Jeho táta byl legendární gólman. Kradli jsme mu rukavice, do kterým bychom stričili všechny svoje čtyři ruce. V pátek už si je chystal a sušil na neděli. Nemohli jsme se na ně ani podívat, natož si je vzít. Když nám odevzal staré oloupané, byla to satisfakce. Fetovali jsme i snad tu "vůni"...
Musel to být rok 2001. Možná 2000. Mám za to, že se registračky mohly hlásit až od 6. roku života.
Neskutečný pocit. Jako rituál. Něco daleko víc, než svaté přijímání.
Otce si pamatuju už jen jako funkcionáře, kterým je dodnes. Kluci k nám nosili fotky s vypsanou žádostí o registračku. Usmíval jsem se od ucha k uchu, když jsem věděl, že veze tehdy snad ještě do Olomouce na svaz tu moji.
Pravá zalaminátovaná registračka pak dorazila poštou. Bylo to jak zlatý lupen Karlíka.
Tyjo, já už můžu reálně hrát!
Před, během nebo možná rok později jsem si každou sobotu a neděli formoval představu o tom, jaké je fotbal bláznovství a jak ho chci žít taky.
Nikdy jsem se nestyděl se nikam natlačit. Naše hřiště je ihned vedle potoka. A při prvních návštěvách fotbalu jsem měl dvě klíčová místa. Tou první byl přistavený válec na rohu hřiště. Privátní tribuna pro nás - malé sviště. Z ní jsem viděl vše. A hlavně, kam balón letí do potoka, pro který jsem chodil.
Stačilo vylovit pár balónů a tatranka s kofolou byla vydělaná.
Když jsem tam mokrý skákal rychle, posunul jsem se rovnou na střídačky.
Méně důležitý zápas našeho béčka. Pamatuju si soupeře i rozhodčího. Od chlapů jsem slýchával, že je to hazjl a zařezává.
Myslím, že se prohrávalo. Možná tam byl nějaký otočený aut.
Sudí někoho okřikl, ať nepyskuje.
Malý smrad ze střídačky absolutně impulzivně odprskne - a ty taky nepyskuj! Nebo něco podobného.
Tříkrát píšťalka, rozběh k lavce. Trenére, odveďte toho kluka, on tu nemá co dělat.
Poprvé v životě se mi svírala prdel trapností. Ulička hanby byla postranní čára, kterou jsem raději co nejrychleji utíkal někde za roh.
Měl jsem štěstí, že tam otec tehdy nebyl, nebo ne přímo u toho.
Na druhý den obligátní otázka: Cos mu tam jako říkal? Niiiic.
Tím, že jsem měl uši všude, jsem již tehdy hltal každou story jakékoliv fotbalu. Hlavně toho našeho. V tom jsem měl před kluky z přibližných ročníků náskok.
Nicméně herní začátky byly kruté. Dnes to vidím spíše jako obří výhodu. Tehdy jsem nechápal svět.
Poprvé jsem se v dresu proběhl předpokládám v letním přáteláku. Za stejné konstelace, která mě provázela další roky = jeden združený tým žáků. Chápejme - kopa kluků v rozmezí 5 až 15 let. A já byl přesně ten nejmladší.
Každý dotek s balonem byl svatý. Kopal jsem penaltu. Musela jít někam mimo, nebo tam vůbec nedoletěla.
A tím začala éra nespravedlnosti. Z mého pohledu.
První zápasy jsem si ze střídačky užíval. Užíval jsem si i neustálé dotazy: "Strýcu, a budeme hrát?"
"Strýcu, můžeme se rozcvičovat?"
Což se později přetavilo v zoufalé "Strýcu půjdu tam dneska?".
Signifikantním zážitkem těchto začátků byl jeden letní turnaj, který jsem opět sledoval pouze z lavičky. Možná jsem tam tehdy vyběhl na pět minut.
Ale vyhráli jsme nějaký pohár a diplom, který se vezl domů. A taky balón.
Průvodce
